Jedním z nástrojů, které máme k dispozici při osobním rozvoji, je sebekázeň. Jde o schopnost, kdy se jedinec, bez ohledu na svůj aktuální emocionální stav, přiměje k podniknutí konkrétních kroků. Každý z nás má určitou míru sebekázně, někdo nižší, někdo vyšší, záleží na výchově a na prostředí, ve kterém člověk vyrůstal a ve kterém se pohybuje. Sebekázeň je možné trénovat a tím ji zvyšovat. Ani lidé s obrovským a výjimečným talentem bez sebekázně ničeho nedosáhnou.
Postupně je možné sebekázeň zvyšovat postupným tréninkem, kdy si dáváme úkoly a cíle, kterých je reálné dosáhnout a které se blíží našim limitům. Zde je možné použít analogii s tréninkem při posilování svalů. Pokoušet se cvičit s činkou, kterou ani nepohneme, nám na síle nepřidá, stejně tak jako cvičit s lehoučkými závažími. Hmotnost činky se musí blížit našim limitům, stejně jako úkol při budování sebekázně. Jedná se o postupný a dlouhodobý proces, nikoli o změnu ze dne na den. Zvedneme-li pomyslnou laťku každý týden o kousek výš, sebekázeň se zaručeně zvýší.
Pěknou vidinou začínajícího podnikatele je jakási finální fáze, kdy už sám příliš pracovat, ale své podnikání spíše jen organizuje a řídí. Jenže bez sebekázně, která je spojena s tvrdou prací na začátku podnikání u většiny malých a středních podniků, toho není možné dosáhnout.
Jedním z hlavních důvodů, proč má velká část lidí problémy se sebekázní je, že se příliš soustředíme na aktuální pocity a nevidíme přitom dlouhodobý cíl. Zkrátka aktuální pocit lenosti zvítězí, nějakou výmluvou sami sebe utvrdíme v tom, že to není až tak nutné právě teď řešit a vše odložíme.
Podle odhadů a některých studií průměrný pracovník v kanceláři promrhá jinými, nepracovními aktivitami až 37 procent svého pracovního času. Do svědomí si musí sáhnout každý sám, ale těžko se najde někdo, kdo řekne, že v tomto ohledu nemá co zlepšovat.
